Věřím, že každý, kdo sleduje debatu o důchodovém systému v České republice, ví, že bez zásadní reformy není jeho budoucnost udržitelná. Demografická křivka mluví jasně. Populace stárne, počet ekonomicky aktivních lidí klesá a objem vyplácených důchodů roste. Politici marně hledají odvahu ke strukturálním změnám. Parametrickými úpravami sice pomyslný náraz do zdi oddalují, o to tvrdší ale v budoucnu bude. Výsledek takové pasivity? Ztráta důvěry občanů v to, že od státu v budoucnu dostanou dost prostředků na důstojný život v důchodu. 

Tento narůstající skepticismus ovlivňuje jejich chování. Namísto spoléhání na státem operované systémy hledají způsoby, jak snížit svou účast na jejich financování. To v současném legálním rámci může znamenat třeba preferenci samostatně výdělečné činnosti před zaměstnaneckým poměrem nebo jiné formy optimalizace daňové a odvodové zátěže.  

Lidé zkrátka začínají akceptovat vyšší rizika – menší sociální ochranu, nižší nemocenské dávky nebo nejistotu v případě úrazu – s vědomím, že z krátkodobého hlediska získají vyšší příjmy, které jim umožní nejen lépe pokrýt současné potřeby, ale také investovat po vlastní ose a vytvářet tak finanční polštář na stáří.  

Tím se dostáváme k otázkám, kterými by se měl stát zabývat. Proč neumožnit lidem, kteří už v systém nevěří, aby se z něj částečně nebo úplně vykoupili? Co by takové vykoupení obnášelo? Kolik by stálo a jaké by mělo podmínky? 

Garance sociálního smíru 

Každý člověk, který by se pro opt-out rozhodl, by i nadále musel přispívat minimální částkou na zajištění základní solidarity – například na pokrytí péče o ty, kteří se o sebe nemohou bez pomoci postarat nemohou. Tento minimální příspěvek by zajistil sociální smír a zabránil kolapsu základních funkcí státu. Na druhé straně by lidé, kteří by se rozhodli systém opustit, přebírali plnou odpovědnost za své budoucí zajištění. 

Znamenalo by to, že by od státu v důchodovém věku nebo v krizových situacích (například dlouhodobá nemoc) neobdrželi žádnou podporu, a museli by se spolehnout výhradně na své úspory a vlastní finanční strategie. 

Zavedení takového systému by samozřejmě znamenalo krátkodobý výpadek příjmů státního rozpočtu. Ten by však stát dokázal překlenout. K ekonomickému vyrovnání by díky výraznému snížení výdajů mohlo dojít poměrně brzy. V dlouhodobém horizontu by pak uspořené prostředky na důchody a dávky pro ty, kteří by se rozhodli spoléhat sami na sebe, mohly systém přehodit z koleje vedoucí do zdi na udržitelnou cestu. 

Proč by to mohlo fungovat? 

1. Obnovení důvěry v systém: Lidé, kteří dnes cítí, že platí vysoké odvody do systému, z něhož nic nezískají, by konečně měli možnost volby. Místo represivních opatření, která nutí všechny zůstat v systému, by stát ukázal, že je schopen adaptovat se na měnící se realitu a potřeby občanů. 
2. Strukturální reforma: Namísto drobných parametrických změn by se jednalo o skutečnou změnu pravidel hry, která by umožnila lepší vyrovnání systému v dlouhodobém horizontu. 
3. Motivace k odpovědnosti: Lidé, kteří se rozhodnou pro opt-out, by museli aktivně plánovat svou finanční budoucnost, což by mohlo vést k větší finanční gramotnosti a zodpovědnosti, rozvoji kapitálového trhu a vzniku nových služeb a produktů. 

Je to realistické? 

Aby byl takový systém funkční, musel by stát zajistit jasné a transparentní podmínky. Lidé by museli vědět, co přesně za své odvody dostávají, a co naopak ztrácejí, pokud se systému vzdají. Klíčovou otázkou by bylo, zda by opt-out znamenal ztrátu přístupu ke všem sociálním službám státu a zda by obdobný model fungoval i ve veřejném zdravotním pojištění. 

Samozřejmě, žádné řešení není bez rizik a není ideální pro každého. Ne všichni občané jsou připraveni převzít plnou odpovědnost za své finanční zajištění. Navíc by bylo nutné řešit otázky, jako je ochrana těch, kteří se rozhodnou pro opt-out, ale později selžou ve vytváření svého vlastního zajištění. 

Přesto však platí, že stávající systém není dlouhodobě udržitelný. Chybějící důvěru lidí není možné získat zpět represivními opatřeními. Naopak – právě možnost volby a přizpůsobení se měnící realitě by mohla být klíčem k obnovení důvěry v systém. 

Text původně vyšel jako komentář pro Hospodářské noviny.